Byl to vlastně večer podtextů. Prvním z nich, nejvíce zjevným, byl samozřejmě čerstvý skon Stanislava Hranického, který atmosféru v Lucerna Music Bar naplnil absolutní hudební nostalgií.

Druhým, jen o chloupek méně vyrazným, byla skutečnost, že i u příležitosti oficiální koncertní oslavy druhého nejzásadnějšího alba CITRONU v podání jeho autorů to bude s výjimkou jednoho z nejpovolanějších, tedy Ladislava Křížka.

A do třetice to byla samotná ostravská legenda, která ve své aktuální sestavě ukázala, že pokud se z toho nestane pravidelná výplň pátečních a sobotních večerů, má svým posluchačům ještě stále co nabídnout.

Tři předkapely, to bylo vskutku výrazně větší sousto, než by si ten, kdo chtěl především slyšet CITRON, hodlal ukousnout. Stylově asi nejspřízněnější DANIEL KROB byl ještě slušným standardem, ovšem následující BLACK ROLL a TIBET, daleko více „tuzemsky rockoví“, to už byl hotový trestní příděl, který si příznivci alb „Radegast“ a „Plni energie“ rozhodně nezasloužili.

Ale budiž. Vždyť možná i díky tomu nakonec CITRON odstartovali svou show v rámci „Radegast & Plni energie tour“ o čtvrt hodiny dříve, než bylo v plánu. Na pódiu, kterému vedle bicí soupravy vévodila také velká fotografie Standy Hranického, se zjevil nafukovací Radegast a po slavném intru spustili Pařízkovci na čele s Fanym Michalíkem i stejnomennou titulní skladbu vrchní ikony československého heavy metalu a po ní rovnou „Setkání s Radochem“.

Kdo by v té chvíli třeba ještě nevěděl, jak si sympaťák Michalík poradí s Křížkovými party, mohl pookřát, protože to bylo výborné, živočišné a třebaže rozdíly tam zkrátka jsou, rovněž maximálně výstižné. Ve „Valašském roce“ se mikrofonu na chvíli ujal i kytarista Jura Šperl (a ani ten nebyl špatný), aby zbytek té části koncertu, který se na přeskáčku věnoval již vzpomínenému „Radegastovi“, dovedl do excelentního konce v „Honu na bluda“ znovu Fany Michalík.

Po něm neustále se kamenně tvářící Radim Pařízek z přistaveného děla symbolicky „odstřelil“ sochu slovanského boha a přišel čas dlouho slibovaného exkluzivního hosta, kterým nebyl nikdo jiný než zjevně nestárnoucí Tanja. Pokřtila čerstvou reedici právě doznivšího CD a především skvěle vystřihla nadmíru energické kusy „Svět patří nám“ a „Nad hlavou létá rokenrol“ a se svým mužským protějškem pak i podobně notoricky známý duet „Kam jen jdou lásky mé“. Už v tu chvíli koncert jednoznačně gradoval a to jsme byli teprve na konci jeho první půle.

Tu druhou po krátké pietní chvíli ticha naplnilo album „Plni energie“ plus původní, Hranického varianta „Už couvám“. Ani tady nedošlo na slabší místo, energie v duchu textu titulní skladby skutečně „naplňovala celý sál“ a když dílo před povinnými přídavky korunovala „Zahradní slavnost“, věřil bych tomu, že leckterý pamětník pod vlivem skutečně úžasné atmosféry v přítmí pod pódiem zamáčknul slzičku.

Nápad prověřit obě nejslavnější alba CITRONu na jednom pódiu se totiž ukázal být velmi inspirativním a v duchu jeho téměř dvouhodinového a perfektního pražského provedení se ptám: co takhle ještě „Vypusťte psy!“?